Vesmír

VESMÍR 

12-ti prvková fraktálová architektura dimenzionálního vesmíru 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

 

Celá naše 15-ti poschoďová budova je obklopena ještě vyššími evolučními prostředími, podobně jako je skutečná budova obklopena svým venkovním okolím. Toto okolí však již nevytváří trojdimenzionální časoprostorová patra, pouze jakoby "produkuje" tři primární energetické napájení jednotlivých 15-ti poschoďových vesmírů. Tyto tři nesmrtelné, nehmotné a beztvaré inteligence bytují v těchto úrovních, jsou v pramenech nazývány univerzální trojicí (otec, matka - nikoliv syn a duch svatý) nebo kolektivy YANAS a nad nimi ještě výše stojící centrální zdroj YUNASAI.  

​

15-TI DIMENZIONÁLNÍ VESMÍR - takto chápaný vesmír není jediným svého druhu, ale těchto vermírů (budov) existuje opět ve fraktálové kompozici víc. Souvisí to s koncepty jako částicový a antičásticový (paralelní, jing - jang) vesmír, časové evoluční cykly apod.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Časový matrix (vesmír), ve kterém se nyní aktuálně svým vědomím pohybujeme - je v pramenech znám jako UNIVERZÁLNÍ VECA VESMÍR. Tento jeden veca vesmír (který je sám o sobě jedním z více vesmírů) se skládá ze čtyř kvadrantů, přičemž výš uvedené schématické obrázky představují právě tento jeden kvadrant, náš aktuální vesmír, evoluční prostředí lidské rasy. Tyto čtyři "vajíčka" jsou kompozičně propojeny skrze tři své nejvyšší dimenze do podoby kříže a takto vytvořená sdílená oblast je známá jako tzv. VNITŘNÍ ECKA VESMÍR.  

Čtyři vesmíry (dva a dva) pak existují z důvodů archetypálního, duálního, cirkulačního koloběhu "napájecí" energie (nádech a výdech) a ty dvě dvojice jsou tím, čím se v tradiční esoterice říká nižší a vyšší nebe.  

​

Na počátku výstavby naší budovy stála dohoda ohledně jeho společného a konsensuálního využívání jejími staviteli - tvůrci. V rámci této etapy dění tak každý z našich tří primárních kolektivů přistoupil k tomu, že dal vzniknout svým prvním dětem vybaveným svobodnou vůlí a jimi zabydleli nižší, čtvrté patro našeho vesmíru 10 - 12 oddělení/dimenze, kdy součinnost tří těchto dimenzí vytváří obyvatelný tří-prostorový environment (x,y,z). Všechny tyto tři zakladatelské kolektivy posléze daly vzniknout a tedy založily další, svobodnou vůlí vybavené kolektivy, které postupně zabydleli nižší patra našeho vesmíru a účastnily se společného provozu.  

​

Tyto tři zakladatelské kristovské kolektivy bytují v nehmotné formě jakoby živého, tekutého světla.  

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​​Náš vesmír vznikl v období před 950 miliardami let, potom výše uvedená tvorba ras a následná koexistence a společný pobyt v našem modelovém domě fungovaly až do období před 250 miliardami let, celých 700 miliard let se náš vesmír nacházel v mírovém stavu a vše probíhalo dle smaragdové úmluvy. Nicméně v období před 250 miliardami let bylo za blíže nespecifikovaných okolností toto období ukončeno a došlo k eskalaci neshod, které jsou v pramenech pojmenovány jako tzv. andělské války. Tyto války se rozhořely na velmi dlouhou a probíhaly od období před 250 miliardami let až do období před 570 miliony let, tedy neskutečně dlouho, prakticky zhruba téměř 250 miliard let. V těchto více než pradávných dobách, ještě něco takového jako lidská rasa, tak jak ji známe dnes ještě zdaleka neexistovala.  

  

Elohei-Elohim = suchozemská humanoidní rasa 

Anyu = vodní rasa 

Bra-ha-rama = Inyu či Pegaus 

Serafei-Serafim = sauří rasa schopna létání 

​

Rebelující skupiny z rasy Anyu ze smaragdového řádu Breneau, přijali nové jméno Annu, padlé andělské legie známé jako Annu-Elohimové. 

V rámci jednotlivých hlavních zakladatelských ras pak postupně vznikaly různé genetické verze jednotlivých kolektivů a jejich korespondence na hvězdné systémy a planety, které se tak staly jejich domovskými místy v evolučním cyklu tohoto vesmíru. Jedni vznikli dříve než druzí, jiní s jiným přednostmi než další. Kombinace např. DNA matric Elohei-Elohimů, Serafei-Serafimů a malým příspěvkem od Bra-ha-rama a předchozími strážci Azurity - vešla ve známost pod jménem ORAFIMOVÉ.  

​

Orafimové se později stali rodičovskou rasou andělských humanoidních, androgynních 12ti ras výchozí genetické linie současného lidstva - tzv. mistrovské rasy TURANEUSIAM-1 (T-1). 12 ras, které se geneticky podílely (každá svým nejsilnějším vláknem) na tvorbě této nové 13. mistrovské andělské rasy, přičemž všichni inkarnáti ras andělského lidstva mají dodnes své napojení na jednu z těchto primárních andělských sub-ras: Bra-ha-man, Dhr-ah-men, Atoni, Trin-i-ten, Azurtan, Celtos, Adami, Yutarans, Luri, Cerrasz, Nezack-tai, Mechizedakz 

Lidský duch se vyvíjí v prostředí 2 paralelních vesmírů - v případě Země na částicové Zemi a na antičásticové, paralelní Zemi.  

​

V každém tomto prostředí se vyvíjí v rámci tz. jednoho planetárního časového cyklu, který obsahuje 6 cyklů Euiago, čímž vzniká časoprostor pro evoluci 2 x 6 = 12 duší, tedy 144 inkarnátů jednoho lidského ducha. Úroveň vědomí na úrovni kristovského avatara se pak vyvíjí (prochází naším vesmírem) v rámci tzv. kruhového cyklu, který je tvořen 12-ti planetárními časovými cykly a je vnitřně členěný do 4 simultánně běžících kruhů po třech planetárních časových cyklech. Tím nám vzniká úplný, uzavřený a vzájemně plně energo-informačně propojený časoprostor pro vstup a výstup kristovského vědomí do 12-ti dimenzionálního časoprostorového propletence - našeho vesmíru/matrixu skrze strukturovanou simultánní inkarnaci/existenci. 1728 inkarnátů jednoho jediného kristovského avatara - jedné duchovní rodiny. Vektory = nulové body, zeropointy, hvězdné aktivační cykly SAC.  

​

SAC se přirozeně a nevyjednatelně odehrávají ve významné energetické události, související se zhodnocením evoluční práce inkarnovaných fragmentů vědomí, tedy jakousi evoluční maturitou inkarnátů, kterou známe pod pojmem evoluční vzestup.  

​

1. časový vektor - 22 326 př. n. l. až 17 900 př. n. l.  

2. časový vektor - 17 900 př. n. l. až 13 474 př. n. l.  

3. časový vektor - 13 474 př. n. l. až 9 048 př. n. l.  

4. časový vektor - 9 048 př. n. l. až 4 622 př. n. l.  

5. časový vektor - 4 622 př. n. l. až 196 př. n. l.  

6. časový vektor - 196 př. n. l. až 4 230 n. l.  

 

Pro lepší představu o morfogenetické lidské rasy a její vazby (korespondence) na evoluční, dimenzionální prostředí (viz. obr.), jak se univerzální, 12-ti prvková kathara mřížka uplatňuje ve struktuře lidského těla.  

 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

 

Vzácná situace nastává, pokud je biologické (tří-dimenzionální) tělo korespondující s evolučním patrem, toho schopné, se může stát přímým inkarnačním prostředkem i pro vědomí nejen inkarnáta. K tomu je ale potřeba, aby biologické tělo, dimenzionální nosič pro takto vysoko vibrující vědomí, bylo schopno snést příslušně vyšší dimenzionální energie, což opět souvisí s karmou (planetární, rasovou i personální)a genetickými "zmrzačeními" morfogenetických matric ze strany soupeřů, ale i samotnou přítomností těchto vyšších energií v poli planety, tedy s předpoklady souvisejícími se vzestupnými cykly a vlnami. A samozřejmě také s účelem, proč by k této nestandardní situaci mělo dojít. Např. Ježíš Kristus, ale ne ten ukřižovaný, byl vědomím inkarnovaný až z 12-té dimenzionální úrovně (HU-4)! Teď se, ale vraťme k běžné situaci, kdy naprostá většina dnešních biologických těl je hostiteli vědomí na úrovni inkarnátů. Všechny tyto energetické matrice DNA všech 1728 inkarnátů pouze jednoho krista jsou "technicky" udržovány v analogické multi-planetární matrici DNA, potažmo v jakémsi propletenci morfogentických planetárních polí všech, na evoluci se podílejících planetárních systémů. Můžeme si tak učinit pouze mlhavou představu o jakési ohromné pavučině – MATRIXU, z nichž morfogenetické pole planety Tara, domovského místa lidské rasy je pouze jednou systémovou částí tohoto vzájemně zcela propleteného spirituálního celku.  

 

 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​​

​

​

​

Vesmír je mnohem větší, než se předpokládalo. Na základě dat z Hubbleova vesmírného teleskopu britští astronomové spočítali, že ve vesmíru musí existovat minimálně 2 biliony galaxií. Většinu z existujících galaxií však nemůžeme se současnými přístroji pozorovat, protože jsou malé, slabě zářící nebo příliš daleko. Conseliceův tým přišel se vzorcem, který vysvětluje, jak jsou galaxie rozděleny podle velikosti. Obludně obrovské galaxie jsou velmi vzácné, zatímco velmi malých galaxií je ohromné množství. Středně velké galaxie jsou pak středně běžné.  

​

NIBIRU 

Nibiru je často označována jako planeta X. Energetické tzv. MERKABA POLE kolektivního lidstva/rasy byly zjednodušeně řečeno, odpojeny od svého přirozeného napojení na Slunce a byly uměle připojeny k planetě Nibiru (planeta, kam byla vyhoštěna jedna ze skupin linie Anunnaků, známá jako bibličtí nefilimové) skrze kterou byla změněna frekvence i směr rotace těchto polí.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

​

​

​

​

​

​

​

ANDROMEDA 

Galaxie v Andromedě (messier 31, M31), je od nás daleko 2,5 miliónu světelných let, její hmotnost je odhadována na 1,5 bilionu Sluncí. V jejím jádru je černá díra (její váha je 40 milionů Sluncí). Obsahuje na 1 bilion hvězd a její hmotnost je zhruba 2x větší, než je tomu u naší galaxie. 200 000 světelných let je odhadován její průměr, 266 km/s je rychlost s jakou se pohybuje k mléčné dráze a 200 km/s je rychlost hvězd pohybujících se galaxií, průměr naší galaxie je 100 000 světelných let.  

Andromeda má 2 jádra, která jsou od sebe vzdálena zhruba 4,9 světelného roku. Andromeda = etiopská princezna. 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

ALFA CENTAURI 

Alfa Centauri (α Centauri, zkráceně α Cen) je trojhvězda a svou vzdáleností 4,37 světelného roku (1,34 parseku) - což je více než 40 biliónů km - kosmické lodi by to trvalo celá tisíciletí, sondě 2 desetiletí! Je to nejbližší hvězdný systém od sluneční soustavy. Sestává ze tří složek: společné dvojice Alfa Centauri A (též Rigil Kentaurus) a Alfa Centauri B (též Toliman) a malého a vizuálně slabého červeného trpaslíka Alfa Centauri C (též Proxima Centauri), který může být gravitačně spojen se složkami A a B. Lidskému oku se dvě hlavní hvězdy zdají jako jeden bod se zdánlivou magnitudou −0,27, takže tvoří nejjasnější hvězdu v souhvězdí Kentaura a po Siriu a Canopu třetí nejjasnější hvězdu noční oblohy. 

​

​

​

​

​

 

​

Zatímco Alfa Centauri A (α Cen A) má 110 % hmotnosti Slunce a 151,9 % jeho svítivosti, Alfa Centauri B (α Cen B) je menší a chladnější a má 90,7 % hmotnosti Slunce a 44,5 % jeho svítivosti. Jejich oběžná doba kolem společného těžiště trvá 79,91 roku a jejich vzájemná vzdálenost osciluje mezi vzdáleností Slunce a Pluta a vzdáleností Slunce a Saturnu. 

​

Proxima Centauri (α Cen C) se nachází ve vzdálenosti 4,24 světelného roku (1,29 parseku) od Slunce, což z ní činí Slunci nejbližší hvězdu, ačkoliv není pouhým okem viditelná. Vzdálenost mezi Proximou a dvojhvězdou Alfa Centauri AB je 0,2 světelného roku (cca 0,06 parseku nebo 15 000 astronomických jednotek) U Proximy byla roku 2016 v obyvatelné zóně objevena exoplaneta, svou velikostí podobná Zemi, která byla označena Proxima Centauri b. 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

 

​

​

​

​

​

​

​

​

 

​​​​​​​​​​

 

Jenom pro zajímavost, Mars je od nás daleko pouhých 70 miliónů kilometrů.  

 

Hvězda je objekt, který drtivou většinu svého aktivního života generuje světlo a žár prostřednictvím jaderné reakce - především tavením atomů vodíku. Při fúzi těchto atomů vzniká těžší helium, hmotnost hvězdy klesá, protože je přeměňována v energii. Fúze začne probíhat v jádru ve chvíli, kdy zde zavládne optimální teplota potřebná k této reakci. Nitro našeho Slunce je rozpáleno na zhruba 15 000 000C a vykazuje hustotu 15 krát větší, než je materiální hustota olova. Naše rodná galaxie Mléčná dráha produkuje přibližně jednu novou hvězdu za jeden rok, ale třeba u nedávno objeveného galaktického komplexu Phoenix je to až 750 hvězdných novorozenců za jediný lidský rok. 

​

PÁS ORIONU 

Nejzápadnější z trojice hvězd nese název Alnitak. V Bayerově označení nese název zéta Orionis (ζ Ori). Název Alnitak je z arabského al-nitáq, což znamená opasek. Alnitak je trojhvězda. Na obloze svítí jasností 1,71m. Hlavní hvězda je modrý veleobr spektrálního typu O9 vzdálený od Slunce asi 800 světelných let. Prostřední hvězda pásu Alnilam je také modrý veleobr, který má jasnost 1,69m. Jeho vzdálenost od Slunce je asi 1300 světelných let.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

​​

V arabštině znamená slovo al-nizám šňůra perel. Bayerovo označení je epsilon Orionis (ε Ori) a Flamsteedovo označení je 46 Orionis. Nejseverněji a nejvýchodněji postavená hvězda pásu se jmenuje Mintaka, nebo také delta Orionis (δ Ori). Je to modrobílá hvězda (spektrální typ B). Ze všech tří hvězd má nejmenší jasnost (2,21m). Od Slunce je vzdálená 900 světelných let. 

Orientace na noční obloze pomocí Oriona. 

Orionův pás bývá na noční obloze dobře viditelný a dá se pomocí něj snadno orientovat na obloze. Na severozápad od pásu je hvězda Aldebaran ze souhvězdí Býka. Na jihozápad je nejjasnější hvězda oblohy (nepočítáme-li Slunce) Sirius z Velkého psa. Mezi anglickojazyčné tradiční názvy Orionova pásu patří např. "Three Kings" (tři králové) nebo "Three Sisters" (tři sestry); v latinskoamerickém prostředí bývá nazýván "Tres Marías" (Tři Marie). 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pyramidy v Gíze - postavení Menkaureovy, Rachefovy a Chufuovy pyramidy odpovídá postavení hvězd v Orionově pásu. 

 

LYRA/VEGA 

 

Lyra je souhvězdí na severní nebeské obloze. Je známé už od starověku, neboť patří mezi 48 antických souhvězdí, která popsal římský astronom Klaudios Ptolemaios. Je i jedním z 88 souhvězdí moderní astronomie. Sousedí se souhvězdími Draka, Herkula, Labutě a Lištičky. V pořadí velikosti je 52. I přes svoji menší velikost je na obloze snadno rozpoznatelná, díky nejjasnější hvězdě s názvem Vega, která je zároveň pátou nejjasnější hvězdou noční oblohy. V České republice není Vega ani Lyra cirkumpolární. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vega je typická hvězda hlavní posloupnosti. Jde o nejjasnější hvězdu souhvězdí Lyry, která je zároveň pátou nejjasnější hvězdou na noční obloze. 

 

Vega tvoří spolu s nejjasnějšími hvězdami souhvězdí Labutě a Orla tzv. letní trojúhelník. Díky precesi zemské osy se kolem roku 14 000 dostane do blízkosti severního nebeského pólu a nahradí tak pro účely orientace dnešní Polárku. 

 

Vzhledem k tomu, že její hvězdná velikost je blízká hodnotě 0m, byla v 18. století používána jako kalibrační hvězda pro nastavování stupnice hvězdných velikostí, což již dnes neplatí. Protože však má velice ploché spektrum v oblasti viditelného a blízkého infračerveného záření, stále standardem pro stanovování tzv. barevného indexu v systému UBVGRI, kde všechny rozdíly jsou nastaveny na nulovou hodnotu. 

 

Vega je stářím kolem 300 miliónů let poměrně mladá hvězda. Již delší dobu se ví, že je obklopena protoplanetárním diskem. V roce 2003 vypočítali britští astronomové, že se vlastnosti protoplanetárního disku dají nejlépe vysvětlit planetou, která se podobá Neptunu. Protoplanetární disk je zploštělý oblak prachu a plynu ve vesmíru, který rotuje kolem vznikající hvězdy anebo kolem právě zformované hvězdy. V disku se v průběhu miliónů let postupně začínají shlukovat a vzájemně srážet drobné částice, což vede ke vzniku menších těles působících na sebe stále silnější gravitací – tzv. planetesimál. Z nich se pak vzájemnými srážkami formují protoplanety a později vlastní planety. 

 

Z protoplanetárního disku vznikla pravděpodobně i sluneční soustava před více jak 4,6 miliardami let. 

 

 

 

MAGNETAR/ČERNÁ DÍRA/KVASAR 

Vesmír je fascinující, ale také nebezpečný. V otevřeném prostoru mezi hvězdami, kde panuje prázdnota, vydrží nechráněný člověk při vědomí sotva 20 vteřin. Existují velmi silné fenomény, které jsou mnohonásobně silnější než vybuchující jaderné bomby. 

MAGNETAR (rentgenové a gama záření) - je to neutronová hvězda s extrémně silným magnetickým polem. 

 

​

​

​

​

​

​

​​

​

​

​

​

 

27. prosince 2004 vesmírné satelity zachytily největší explozi, která kdy byla zaznamenána. Ve vzdálenosti 30 000 světelných let od naší planety. I přes zmíněnou obrovskou vzdálenost byly vrchní části pozemské atmosféry výbuchem ovlivněny. Kosmickou detonaci měl na svědomí magnetar, což je neutronová hvězda s extrémně silným magnetickým polem. Rozpad její nestabilní kůry doprovázejí mohutné emise vysokoenergetického elektromagnetického záření, především rentgenového a gama záření.  

Síla magnetického pole magnetaru dosahuje hodnot až tisícbilionkrát větších, než magnetické pole Země. Tak silné magnetické pole by bez problémů vymazalo všechna data z kreditních karet v okruhu 150 000 km, což je zhruba poloviční vzdálenost ze Země na Měsíc. Astronomové našli v naší galaxii zatím 12 magnetarů. Magnetary vznikají ze smrtelných agonií gigantických hvězd. Když taková hvězda končí svou životní pouť, začne se hroutit a promění se v supernovu. za jistých podmínek se pak ze supernovy může vyvinout neutronová hvězda a poté i magnetary. Ty se rodí z hvězd, které bývají až 40x hmotnější než naše Slunce.  

 

 

 

ČERNÁ DÍRA  (obrovská gravitace) - astronomové již s jistotou potvrdili existenci drtivé síly, která by mohla být jedním určujících fenoménů v celém kosmu. Černé díry jsou v každé galaxii. Nic před nimi není v bezpečí. Černá díra disponuje tak obrovskou gravitací, že jí neunikne nic. V klidném bazénu si lze vybrat jakýkoliv směr na plavání, jiné podmínky panují v řece. Proudění vody tu může být natolik silné, že je možné se pohybovat pouze po proudu. A prostor kolem černé díry má stejné vlastnosti jako dravá řeka. Jakmile se jakýkoliv objekt přiblíží k okraji černé díry, pro který se vžil "horizont událostí", zahrává si s ohněm. Z tohoto místa totiž není návratu. Představa černé díry jako nějaké jámy je matoucí, ve skutečnosti se jedná o místo, ze kterého není návratu, tedy alespoň ne v takové podobě, v jaké do ní objekt vstoupil.  

​

​

​

​

​

​

 

​

​

​

​

​

Černé díry nejsou vybíravé, zbaští vše, co jim přijde pod ruku - shluky plynů, planety, hvězdy... Když se nějaká hvězda přiblíží k černé díře, nejdříve je roztrhána na kusy. Potom je její hmota vysáta, podobně jako když voda odtéká z umyvadla. V naší galaxii jde počet takových černých děr do statisíců.  

 

Kritická vzdálenost pro pád do černé díry je srovnatelná se vzdáleností Země - Slunce, tedy 8 světelných minut. Smrt v černé díře by byla sice rychlá, ale i tak velmi bolestivá. Způsob, jakým černá díra vraždí, závisí na její velikosti. Existují totiž dva druhy černých děr. Většina z nich má hmotnost hvězdy, takže jejich slapové hvězdy (druhotný efekt gravitace, slapové síly Měsíce se na Zemi projevují např. odlivem a přílivem) jsou dostatečně silné, aby člověka roztrhaly ještě daleko před horizontem událostí. Případný astronaut by byl protažen do tvaru špagety a poté rozparcelován na jednotlivé atomy. Ve vesmíru najdeme mezi černými děrami i obry, sídlící ve středu galaxií. Proti nim je naše Slunce doslova nickoku, vždyť gigantická černá díra může být až miliardkrát hmotnější. Nejnovější objevy naznačují, že tito obři se zrodili v dobách, kdy byl vesmír ještě velmi mladý. Tyto díry pak nezřízeně pojídaly plyn z galaxií, se kterými se srazily. 

 

 

 

KVASAR (rádiové vlny, světlo, ultrafialové, infračervené, gama a rentgenové paprsky) - je jen několik milionů světelných let od nás, je to hyperaktivní galaxie, která terorizuje vše, co jí přijde do cesty. Toto nevyzpytatelné chování má na svědomí galaktické jádro - kvasar. Kvasar potřebuje ke svému životu supermasivní černou díru, která jej živí. A i černá díra musí něco jíst, takže ročně zkonzumuje klidně i 20 hvězd. Černá díra, sídlící v jádru kvasaru, dodává celému objektu potřebnou energii.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

​

Kvasar představuje ten nejenergetičtější mechanismus v celém vesmíru. Je schopen vydat více energie než 100 mléčných drah najednou. Svou jasností překoná naše Slunce bilionkrát. Kvasar vzniká při galaktických srážkách a ve svém okolí dokáže vše spálit, že ani prach nezbyde.  

 

Kromě rádiových vln a světla vyzařuje kvasar i ultrafialové, infračervené, gama a rentgenové paprsky. Pro živé organismy tedy hotová poušť. Kvasar je zkrátka hyperativní černá díra. Jsou velmi silné a vydávají světlo. Můžeme tak pozorovat mnoho vlnových délek jejich záření. Z některých kvasarů tryskají silné proudy, kterým se říká blazary. Jejich rychlost je závratná, zvládnou až 99,9% rychlosti světla. Kdyby se Země dostala jen na pár světelných let od smrtonosného toku, dostala by miliardkrát více radiace, než dostává od Slunce...